Anna Luňáková: Lid versus Donald Trump
Klein, Naomi. 2019. Ne nestačí. Praha : Argo. Preložila Jana Odehnalová.
Někdy je to těžké. Píšu článek a říkám si, že ho stejně budou mít na očích jen lidé, kteří to, co sděluji, už vědí, a pokud přece neznají konkrétní fakta, tak alespoň rozumí, o co jde... Mezi námi je tzv. předem zjednaná harmonie. Psát o tom, že Trump a jeho „politika“ jsou zrůdností, působí trochu samozřejmě, a tak se snažím objevit něco víc, princip nebo myšlenku, která by ještě nebyla řečena, aby prostor, který mi byl dán, nezpůsobil jen utvrzení ve znechucení, aby nebyl jen symptomem klidného zoufalství nad stavem současného světa, před jehož maňásky hrůz se musíme mít permanentně na pozoru a jejichž moc nemůžeme nijak ovlivnit. Říkám si, přece je třeba vydržet. Nemám tím na mysli boj, mám na mysli koncentraci. Soustředění je totiž líhní umění, jakož i toho, co se později stane všeobecně sdílenou inteligencí lidstva. Koncentrace má schopnost přetvářet vše, co z počátku působí jen jako danost. Inu, nevzdám se tedy a napíšu pár postřehů získaných díky Naomi Klein a její poslední knize Ne nestačí. Ani pro osvětu, ani pro novinařinu, ale ve jménu pozornosti, která, pokud je vytrvalá, dokáže měnit svět.
Podtitul Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme vcelku odráží postup textu, který nejprve vysvětluje předpoklady a kontinuitu, jakési podmínky možnosti Trumpa, a následně pečlivou investigativní žurnalistikou odhaluje ty nejkřiklavější přešlapy jeho vlády, načež po totální, pesimistické a apokalyptické vizi světa nabízí utopickou alternativu: „Celá tato práce se zrodila z poznání, že říci ne špatným myšlenkám a odpudivým aktérům prostě nestačí. Rozhodné ne musí provázet stejně rozhodné a do budoucna hledící ano – plán pro budoucnost, který bude natolik přesvědčivý a úchvatný, že za něj valná většina lidí bude bojovat i přes všechny šoky a zastrašování“ (s. 23).
Co je to šoková politika?
Šok je dle Klein způsoben prostě tím, že po krizové události nedokážeme pochopit, co se stalo: „Stav šoku nastává tehdy, když se rozevře propast mezi tím, co se děje, a naší schopností si to v daném okamžiku vysvětlit“ (s. 21). Bez srozumitelného příběhu uvěříme snáz tomu, co tvrdí propaganda v podobě úředních činitelů nebo politických představitelů. Nesouhlasím sice s tvrzením Klein, že potřebujeme ukotvení ve srozumitelném příběhu, abychom nepodléhali nátlaku uzurpátorů, naopak mám dojem, že je to právě tendenčnost všech takových vyprávění (takříkajíc přirozeně daná charakteristikami narace vůbec), od které se musíme systematicky osvobozovat, aby naší motivací mohl být jiný typ spravedlnosti, který nestojí na příběhu... ale to už je má ideologie. Důležité je, a to v každém případě, pochopit, jak šoková doktrína funguje a jakým zájmům slouží. Abychom mohli říct ano, musíme nejprve vědět, čemu říkáme ne.
Klein se zaměřuje na domácí verzi šokové doktríny, to znamená ve Spojených státech, potažmo v Kanadě. Nelze ovšem ignorovat paralely s Českem, které má své vlastní osobnosti tohoto druhu, tudíž nemusíme mluvit jen o tzv. trumpismu, ale i o zemanovském nebo babišovském stylu. Když Klein v několika rozsáhlých kapitolách důsledně analyzuje, jakým způsobem jsme se „sem“ dostali, tedy jak je vůbec možné, že takový (vložte slovo) stojí v čele vlády, potažmo státu, nabízí se analogií hned celá řada. Babiš i Trump vybudovali svou moc na základě (super)značek, stručně psáno díky systému, který je podmíněn nezřízeným obchodem. Nejde jen o peníze... jde výhradně o peníze a o to, co umožňují: „Za prvé: Jsem tak bohatý, že si mě nikdo nemůže koupit. A za druhé: Můžete se spolehnout, že dám tenhle prohnilý systém zase do pořádku, protože ho přeci znám zevnitř – jakožto podnikatel jsem s ním vydrbával, kupoval si politiky, vyhýbal se placení daní a zadával výrobu subdodavatelům. Takže kdo jiný než já a moji bohatí přátelé může tuhle žumpu zase vyčistit?“ (s. 35). Po zvolení a obsazení mocenských funkcí parta ředitelů předělá stát a jeho instituce tak, aby sloužil obchodním zájmům jejich firem. Práce Naomi Klein tkví v tom, že nejen něco takového tvrdí, čímž by varovala před směřováním naší politiky tak, jak to nyní činím já, nýbrž navíc svá tvrzení prokazuje konkrétními jmény, konkrétními firmami, konkrétními kroky Trumpova kabinetu. V tomto ohledu četba její knihy důsledně otevírá oči a zanechává v paměti nejen varování, ale i jména lidí, názvy firem a osvětlení principů manipulace.
Trump, stejně jako Babiš, vyhlásil, že bude stát řídit jako firmu. Respektive „jako velkou americkou firmu“ a také se dle Klein sešel během prvních tří měsíců v úřadě s nejméně sto devadesáti výkonnými řediteli z korporátní sféry (s. 35). Ostatně pro toho, kdo jako já zatím neměl to štěstí a chce se dozvědět o šéfování firem v americkém stylu více, se může pozastavit nad pořadem The Apprentice, pořadem, který známe v podobě Nejslabší, máte padáka, přičemž americká verze je reality show, kde se netestují vědomosti, ale schopnosti vést správně korporát. V úvodu k pořadu vidíme nejprve záběr na spícího bezdomovce a pak střih na Trumpa v limuzíně: „V jednom díle se nechal Trump před týmem ve stanech slyšet, že ‚život je svině‘, tak ať se koukají uchýlit k čemukoliv, co bude potřeba, aby z nich už nebyli ztroskotanci, ale vítězové jako on“ (s. 63). Pokud vás smích ze zábavných pořadů už přešel, podívejme se stručně spolu, jak taková velká americká firma funguje.
Už v knize Bez loga se Klein věnovala otázce budování super značek. Princip je jednoduchý. Jediným úkolem je vytvořit osobní pouto mezi zákazníkem a značkou, za příklad nám jdou například Nike, ale i Apple. Značka nespočívá v kvalitě konkrétního výrobku, nýbrž v abstrakci, kterou s sebou výrobek nese. Pro prodej abstrakce potřebujete přesahující myšlenku, která se následně propojí se spotřebitelem, čímž se její hodnota znásobí, protože člověk si přece nekupuje něco tak obyčejného, jako jsou boty, kupuje si to, co „nás spojuje“, duši... Zboží je skoro chápáno jako podružná část procesu (s. 39) Skutečná hodnota, jak píše Klein, spočívá v designu a marketingu. Subdodavatel, zpravidla z Číny, ale i z Haiti nebo Indonésie, pak dodá objekty – zboží vyrobené za tristní ceny a za příšerných podmínek. V případě, že se provalí podmínky z výroben, firmy jsou také „šokovány“ a ukončují se subdodavatelem spolupráci (s. 41), protože za pracovní podmínky nezodpovídají a není nic snazšího, než se obrátit jinam, oslovit jinou část chudého, societou zapomenutého obyvatelstva.
Například v dubnu 2017 vyšla zpráva z Fair Labour Association (FLA) neboli Sdružení za spravedlivou práci, že firma Trumpovy dcery Ivanky šije šaty a halenky v Číně, kde dělníci a dělnice pracují šedesát hodin týdně a více, vydělávají dolar na hodinu a nemají zdravotní pojištění ani nárok na mateřské dávky. Nejde však jen o oblečení a nebavíme se jen o Číně: „... zahraniční dělníci v Dubaji, kteří tam pod značkou Trump stavěli golfové hřiště, jsou vystaveni takovému zacházení, že to vzbuzuje pohoršení dokonce i na poměry města, které je už bez toho proslulé pracovními podmínkami na hraně otroctví. (...) ubytovny, kde v jediném pokoji bydlí jednadvacet lidí, kterým nad hlavami probíhají krysy a k dispozici mají toalety, jež snad ani nemohou být určeny lidem“ (s. 46). Neříkám, že Trump ví o tom, v jakých podmínkách vznikají pod jeho jménem projekty, za které inkasuje miliony dolarů. Naopak, je zřejmé, že o tom nemá nejmenší tušení, poněvadž je mu to úplně jedno. Jak si všímá Klein, nejde o to, že Trump nehraje podle pravidel, jde o to, že hraje podle úplně jiných pravidel. Trump, ostatně zde vidíme opět paralelu s Babišem, si je velice dobře vědom toho, že mu žádné postihy nehrozí, i kdyby prasklo cokoliv. Nehrozí, protože kupříkladu neplatit daně je v jeho logice známka „chytrosti“, ne zločinného jednání (s. 48).
Vláda kleptokracie
Trump prostě inkasuje peníze za pronájem svého jména. Síť nemovitostí se značkou Trump se usídlila v Dubaji, Kanadě, Brazílii, Jižní Koreji, přímo v New Yorku v podobě Trump Tower... Jako doložitelný příklad poslouží vyinkasování padesáti milionů dolarů za jediný věžák v Panamě, na kterém prostě jen visí jeho jméno, které od té doby, co se stal hlavou Spojených Států, ještě několikanásobně zvýšilo svou cenu. Prodává tak unikátní možnost žít uvnitř značky: „A když lidé, kteří byli věčně na cestách, zaplatili za šálek kávy čtyřikrát víc než dřív, bylo to proto, že Starbucks neprodával kávu; prodával (slovy svého ředitele) myšlenku ‚třetího domova‘, tedy místa, kde pobýváte, ale nebydlíte tam ani tam nepracujete“ (s. 39).
Politika šoku pracuje s permanentním rádoby divadlem, které strhává pozornost a ochromuje veřejnou sféru do té míry, že nestíhá reagovat na změny, zaváděné potichu a hodně rychle. Trump má nepokrytě v úmyslu úplné převzetí moci korporátem, protože dle jeho vlastních slov, doba nadbíhání státních úředníků skončila – ti jen uráží jeho svatý pocit, že na toto všechno „má právo“. Destruuje právní i sociální stát, devalvuje hodnotu sociálních služeb a odvádí zájmy tam, kde může podněcovat rasově motivované obavy. Lék proti „trumpismu“ nabízí Klein právě zvědomením politiky šoky a nabídnutím vlastního příběhu. Ostatně, „většina amerických voličů pro Donalda Trumpa nehlasovala. Hillary Clintonová dostala o téměř 2,9 milionů hlasů víc, což je fakt, kterým se současný prezident nepřestává užírat. Vyhrál jen díky sboru volitelů, jehož účelem kdysi bylo chránit moc otrokářů“ (s. 30).
Ačkoliv je toto vše snadné rozpoznat, úřad amerického prezidenta je investice, jejíž hodnota neustále roste. Branding jakožto kolonizační proces není otázkou, jediný dotaz zní, jak zabránit jeho permanentnímu pohlcování všeho veřejného i soukromého: „Banka Credit Suisse v roce 2016 odhadla, že hodnota celkového globálního majetku činí přibližně 256 bilionů dolarů – jeho rozdělení však odhaluje neuvěřitelnou míru nerovnosti. Zatímco majetek dolní poloviny nečinní úhrnem ani 1 % celkového bohatství, nejbohatších 10 % vlastní 89 % globálního jmění. To je také důvodem, proč se dnes už nenajde příliš mnoho seriózních lidí, kteří by byli ochotni s vážnou tváří tvrdit, že když necháte více peněz bohatým, tak tím nejúčinněji pomáháte chudým. Trump na to šel od samého počátku jinak. Jeho ústřední teze odjakživa zněla: udělám z vás vítěze – a společně pak podrtíme břídily“ (s. 64).
Trumpova chuť vítězit je patrná na první pohled. Buď můžete jít studovat na Trump University, kde z vás udělají úspěšného realitního investora, nebo se dejte jako on na wrestling: „Nejméně osmkrát se v roli sebe sama (tj. ultraprachatého bosse) objevil ve World Wrestling Entertainment (WWE), což mu také přineslo místo v Síni slávy. Svedl ‚bitvu miliardářů‘ s králem wrestlingu Vincem McMahonem, kterému naložil fingovanou nakládačku, a potom mu na oslavu vítězství oholil před bouřícím davem hlavu“ (s. 68). Takový je současný prezident Spojených států, v porovnání s mým prezidentem alespoň finguje zdravé tělo. A stejně jako jeho tiskový mluvčí, další paralela s Českem, miluje permanentní přešlapy a trapasy, z prostého důvodu sledovanosti.
Život ve lži
Beztrestné lhaní zkrátka patří k tomu, že jste velký šéf. Permanentní show time je tak zajištěn případným zkreslováním skutečnosti. Naomi Klein například uvádí, jak Trump „nechal na jeskynní komplex v Afghánistánu svrhnout největší nejadernou zbraň z amerického arzenálu. Byl to akt násilí natolik nepromyšlený a neadekvátní, že si analytici marně lámali hlavu, jak v tom spatřit byť i jen náznak vojenské strategie. Jednoduše proto, že v tom žádná jiná strategie nebyla než předvést meganálož, nic víc“ (s. 73). A to vše pouhých dvanáct týdnů po přijetí úřadu prezidenta. Klein podotýká, že Trump zjevně trpí moderní civilizační chorobou, a asi má pravdu. Hlavně za každou cenu udržovat v chodu nenávist, ta je totiž dokonalou zbraní proti bolesti a ostatně i proti skutečnosti.
Problém je v tom, že ono lhaní má globální důsledky. Za všechno zmíním klimatické změny, kterým se Klein úzkostně a důsledně věnuje: „... nejmocnějším mužem světa se stal člověk, který říká, že globální oteplování je mystifikace, kterou si vycucali z prstu Číňani“ (s. 87). A nejen to, Trump popírá klimatickou krizi a ještě ke všemu dělá vše pro to, aby se jeho lež proměnila ve všeobecně sdílený fakt. Po zvolení Trumpa se stal výkonný ředitel společnosti Exxon Mobil ministrem zahraničí. Společnosti, která rozdala přes „30 milionů dolarů na financování think thanků, které v tisku systematicky zpochybňovaly vědecký kredit klimatologie“ (s. 83). Nyní ji sice vyšetřují pro podezření z klamání veřejnosti, ale to je to nejmenší. Jak zněl slogan Vyvolených: Lepší zůstanou.
Kromě popírání oteplování Trump systematicky pracuje na tom, aby šly ceny ropy nahoru. K tomu mu dopomáhá zejména válka, rušení předpisů chránících americké občany nebo snižování daní nejbohatším: „Trump například zrušil požadavek z Obamovy éry, aby se vyráběla vozidla s úspornější spotřebou – což znamená, že spotřebitelé budou nakupovat na čerpacích stanicích více pohonných hmot. Zároveň Trump chystá rozpočet, z něhož má úplně vypadnout financování nových projektů ve veřejné dopravě a který počítá se zrušením peněz na dálkové železniční spoje“ (s. 94). Trump dlouhodobě pracuje s představou, že hospodářský růst přinese bohatství všem, protože prosákne shora až dolů. A pokud ne, tak za to může osobní selhání jedinců i komunit, buď jim chybí „pracovní morálka“ nebo pochází ze „zločinecké kultury“ nebo „jejich otcové nebyli věčně doma“: „Sečteno a podtrženo: změna klimatu otřásá ideologickým základem, z něhož vychází současný konzervativismus. Připustit reálnost klimatické krize znamená připustit konec neoliberálního projektu. Proto se pravice proti reálnému světu a proti vědě vzbouřila“ (s. 97).
Kniha Naomi Klein je čtením pro otužilé. Nemohu rozvádět každý moment, u kterého by stálo za to se zastavit, a že jich je na každé straně požehnaně. Muž, jehož veškerý majetek stojí na licencích a ochranných známkách, jehož do nebe volající vulgarita ochromila svět, bohužel rozšiřuje pole své působností tím, že nominuje do vlády osoby méně než kompetentní chránit lid. Kromě zmiňovaného ministra je to například Andrew Puzder, navrhovaný ministr práce, člověk mající na svědomí soudní spory za miliony dolarů, poněvadž patří k nejbezohlednějším zaměstnavatelům v zemi, člověk, který prohlásil, že má raději stroje než lidi, protože si „nikdy nevezmou dovolenou, nikdy nepřijedou do práce pozdě a nikdy se s vámi nebudou soudit kvůli pracovním úrazům nebo že je diskriminujete kvůli věku, pohlaví či rase“ (s. 121). Zmiňme ale také Wilbura Rosse, což je miliardář podnikající s rizikovým kapitálem – koupí firmu, rozebere ji a výrobu přesune do oblasti, kde je levnější. Levnější než lidský život. V očích Naomi Klein jsou tito lidé a s nimi spojené procesy finálním stádiem likvidace veřejné sféry a veřejného zájmu.
Trump samozřejmě odhodlaně uráží novináře, kdykoliv k tomu má příležitost. Jeho nejoblíbenějším terčem jsou ženy. Ty v jeho představách nepatří do veřejného života, protože menstruují. Dle pozorování Klein vyvolává nadšení v zástupech „bílých mužů přesvědčených o tom, že mohou přijímat nehorázná rozhodnutí omezující práva žen rozhodovat o sobě, o svém zdraví a o svých tělech“ (s. 101). A jako bonus Trump slíbil, že bílého muže zbaví konkurence snědých přistěhovalců. V zemi, kde dvě třetiny lidí pracujících za minimální mzdu tvoří ženy, to nejsou nadějné vyhlídky. Jenže obchodní politika a ekonomika představuje významnou součást souboje demokracie s oligarchií a lid zatím zoufale prohrává.
Klein bez ironie popisuje schůzky tzv. davosské třídy, tedy miliardářů, kteří každoročně ve Švýcarsku pořádají ekonomický summit. Na sjezdu v Davosu v roce 2017 za hvězdy vystoupila například Shakira nebo Jamie Oliver, který prý hodlá bojovat s obezitou. Hlavním aktérem za zázračné podnikatele zůstává Bill Gates, za politiky zas Bill Clinton nebo Tony Blair (s. 134). Tato přehlídka oligarchů, kteří pro samou velkodušnost zachraňují svět, o sobě podává jedinou zprávu: náš majetek je tak obrovský, že stačí upustit trochu peněz a problém bude vyřešen.
Ale co s tím? Kromě zvědomování Klein navrhuje hned několik aktivních kroků. Zaujala mě především vzpoura proti statusu quo. Politikové, konzervativci, kteří navrhují udržování tohoto statusu, si podle Klein nezaslouží ani dostat šanci. Pragmatická může být dle jejího názoru naopak volba toho, co se nám může zdát na první pohled radikální a riskantní. Změny totiž vždy přichází až pod záštitou krize, a to zejména od těch, kteří o tom ve svém programu nahlas nemluví. Zvolit máme tedy raději ty, kteří otevřeně volají po změně.
Přes hrozbu zvolení Trumpa se „nevolit rozhodlo zhruba 40 % voličů, tedy podstatně více, než kolik jich hlasovalo pro Clintonovou nebo pro Trumpa, z nichž každý dostal zhruba 25 % z celkového počtu možných hlasů“ (s. 131). To je neuvěřitelný nezájem o to, kdo bude příštím prezidentem. Jenže komu nevadí prezident, nevadí mu ani to, jak Exxon mobil vydělává na klimatických změnách, jak sektor soukromých věznic vydělává miliony dolarů na internování imigrantů, a právě toto Trumpův ministr spravedlnosti umožnil, svým zrušením rozhodnutí Obamovy administrativy o ustoupení od soukromých věznic. Nevadí mu tedy ani známý dealer zbraní Patrick Shanahan, který je nyní náměstkem ministra obrany. Pouhý zlomek z výčtu, který v kompletní podobě naleznete u Klein, uzavřu poukázáním na Goldman Sachs, investiční banku hrající hlavní roli během hypoteční krize v roce 2008, která ovlivnila životy nás všech. Tato banka se záměrně obohacovala na svých klientech tak, že porušila jeden základní předpoklad: banka by přeci neprodávala produkty, jejichž úspěch si sama nepřeje, nebo ano? Jistě, díky bývalé administrativě musela Goldman Sachs zaplatit vyrovnání ve výši pět miliard dolarů a následnou pokutu přes půl miliardy dolarů, tedy největší pokutu v historii Wall Street. Stále je to ovšem nic ve srovnání jednak s globálním zásahem, který tato zcela záměrná manipulace způsobila, a jednak se statisícem lidí, kteří ztratili své domovy (s. 166). Králem konfiskací je ovšem Steven Mnuchin, Trumpův ministr financí, který si v době krize pořídil kalifornskou banku, přejmenoval ji na OneWest a která následně „zinkasovala 1,2 miliardy dolarů jako příspěvek na pokrytí ztrát spojených s konfiskacemi domů a vystěhováním desetitisíců lidí, jež proběhlo v letech 2009 – 2014. Firma se pokusila zabavit dům dokonce i jisté devadesátileté ženě, která na splátkách dlužila 27 centů“ (s. 167). Dále je tu Mike Pence, viceprezident, údajně považovaný za „toho rozumného“, člověk, který šokujícím způsobem vydělal desítky milionů dolarů na hurikánu Katrina, který systematicky buduje kapitalismus na přírodních katastrofách a který také vyzval Kongres ke zrušení předpisů na ochranu životního prostředí v oblasti pobřeží Mexického zálivu, který staví nové ropné rafinérie a prosadil povolení vrtů v arktické přírodní rezervaci, který... (s. 172).
Stav nouze
Žijeme v době, kdy je výjimečný stav již normalizován. Jen se prohlubuje a rozšiřuje pole krize. Šoky jsou záměrně používány k zatýkání a internacím, k ničení komunit. (V českém případě zmiňme například situaci Klinika, záměrně potlačenou exekučním systémem.) Miliardáři, jak píše Klein, se už pilně připravují na „konec světa“. Tento nově vzniklý podnikatelský obor prodává super bohatým záchranné služby. Jeden z prvních takových projektů rozjely aerolinky Help Jet: „Dopřejte si ten pocit, že vás během evakuace před hurikánem nečeká ona typická noční můra“ (s. 193). A dnes již developeři nových projektů po celém světě běžně nabízejí svým budoucím rezidentům soukromé vybavení pro případ katastrofy: „Naprostý extrém v rámci tohoto trendu však představuje miliardář Peter Thiel, majitel PayPalu, jenž patří k významným Trumpovým sponzorům a byl také členem jeho přípravného týmu. Roku 2008 se Thiel finančně zaručil za iniciativu Seasteading. (...) Cílovou skupinu Seasteading tvoří bohatí lidé, kteří se mají časem oddělit od zbytku lidstva a žít ve zcela nezávislých národních státech. Ty budou mít podobu ostrůvků plovoucích na otevřeném oceánu, které budou plně soběstačné a chráněné proti stoupající mořské hladině“ (s. 194). Inu, shrnuto asi takto: zatímco na boj s požáry a následky hurikánů, tedy na projevy klimatické krize, se nasazují vězni ze soukromých zařízení, často obyčejní lidé, imigranti, čímž například Kalifornie ušetřila za jeden rok až miliardu dolarů, protože za nasazení života se vězňům platí dolar na hodinu, a když zrovna nehasí, tak dva dolary na den, tedy zatímco se na jedné straně společnosti hasí, na druhé se budují luxusní ostrovy pro miliardáře, až nastane konec světa (s. 196).
Bude to dobrý
Tak nějak tuším, že už stačí... že už těch důkazů bylo dost. Ne nestačí – kniha fantastická v tom, kolik se toho srozumitelně, jasně a prokazatelně dozvíte, bez emocí a bez tajuplných komentářů. Přečíst celý text bez zraňujícího zásahu vyžaduje buď to, že problematiku již znáte, anebo to, že jste schopni (jako já) přesto podržet představu, že změna je možná a že se brzy uskuteční. Možná se už uskutečňuje, víme, čemu říkáme ne, a také se snažíme co nejlépe formulovat, čemu řekneme ano. Klein si je vědomá toho, že nejde o dílčí problémy, nesejde na tom, jestli tu či onu komunitu trápí spíš klima nebo spíš sociální podmínky těch nejchudších, nebo kupříkladu genderové stereotypy. Důležité je chápat komplexnost situace, která, triviálně řečeno, říká: mezi klimatickou krizí, sociální nerovností, obchodními domy a ježděním autem existuje přímá souvislost a jakýkoliv posun v jakékoliv z této oblastí přinese změnu i ostatním oblastem. Čtvrtá, poslední kapitola nabízí, jak by se to vše mohlo zlepšit. Samozřejmě, že zdola, spojením lidí a často právě v překvapivých kombinacích. Řidiči kamionů po boku ochránců želv, váleční veteráni po boku Indiánů, nebo akce na záchranu dat před jejich trvalým smazáním probíhající před Trumpovým uvedením do úřadu, kdy se stovky lidí v desítkách měst sešly k zálohování z webových stránek vládních organizací, jako je Úřad na ochranu životního prostředí nebo Ministerstvo energetiky, protože skutečně dochází k záměrné dezinformační a utajovací kampani (s. 217). Tedy vědci a IT specialisté na jedné straně, ale i drobní obchodníci uzavřením věčně otevřených večerek, taxikáři, kteří zdarma vozili na letiště a blokovali dopravu, jakmile Trump zavedl svůj imigrační dekret pro lidi z Íránu, Jemenu, Libye, Somálska, Súdánu a Sýrie.
Klein nabízí velice poctivý plán a navrhuje konkrétní změny, kterých je třeba se dožadovat. Jedná se o omezení fosilních paliv, zdanění superbohatých, zavádění progresivních daní na omezení oxidu uhličitého. Je nutné omezit výdaje na armádu, investovat do sektorů zvyšujících kvalitu života, zavést bezplatné vzdělání, eliminaci daňových rájů vůbec, demilitarizaci policie a tak dále. A v tomto případě není toto „dále“ na konci věty jen směřování k nevyslovenému horizontu, ale skutečným výčtem konkrétních kroků, podepřených těmi nejupřímnějšími otázkami po zlepšení podmínek a v neposlední řadě pro záchranu tohoto světa.
Pôvodne vyšlo v Glosolálii, č. 4/2019.